Schůzka začala netradičně nedaleko Taucháku. Na schůzce byli: Fretka, Míša, Buvol, Jitřenka, Večernice, Žirafka, Veverka, Jeník, Šíma. Po pár úvodních informacích jsme se do toho dali. Schůzka byla tematická. Tématem bylo přemýšlení nad skautskými zákony. Výklad byl formou příběhů. Každý dostal mailem jeden jediný příběh, z něhož vždy alespoň jeden zákon vyplýval. Každý měl také svoji aktivační větu, která, když byla vyslovena, znamenala, že se má vydat na cestu, přemýšlet o svém příběhu a dovést skupinu na místo, které nezná a které mu zároveň nějakým způsobem evokuje něco z jeho příběhu.

Prvním příběhem byl příběh o Malém šroubku, který měl Šíma. Jeho spouštěcí věta byla: “Šíma, uvolni se.” Jako druhá se na svoji pouť vydala Jitřenka. Poté, co ji Jeník vyzval, aby si nacpala dýmku, vyhledala místo, kde jsme ji hodnou chvíli nemohli najít. Pak nám řekla příběh o starém šamanovi, který si nacpával dýmku, kouřil a tím klidnil svůj hněv. Po Jitřenčině příběhu a rozjímání následovala věta: “Míšo, je tvůj šálek poloprázdný nebo polo plný?” Míša tedy převzal otěže a šel před námi. Stoupali jsme do kopce. Pak nám Míša vyprávěl příběh o Rabi Laiovi. Skončil. Dívali jsme se nahoru na oblohu. Mohl tam být Mars? Kdoví. “MORS SOLA, Verčo!” zaznělo. Veverka tedy kousek poodešla a vyprávěla nám příběh o Kateřině Jagellonské a její věrnosti manželovi. Tento příběh byl poměrně psychicky vyčerpávající. Muselo tedy přijít náležité občerstvení. “Všichni napít a něco zakousnout”, řekl jsem. S větou:”Jeníku, nemáš kus chleba?” vyrazil Jeník na svou cestu. Vyprávěl nám o klukovi, jenž si představoval sebe jako vykonavatele velkých skutků, přesto, že by nebyl schopen vykonat ani malé. Myslím, že tam se konečně Rysové přestali poprvé bát a začali pořádně diskutovat o tom, co si skutečně myslí. Buvol si po konci diskuse nasadil na hlavu pláštěnku od batohu. Věta: “Buvole, ty se chystáš dneska do cirkusu?” byla tedy na místě. Buvol nám povídal příběh o jednom smutném klaunovi. Přesvědčili jsme se, že i když člověk baví tisíce lidí neznamená to, že sám je šťastný. Pomalu se začínalo smrákat. Měli jsme štěstí, byla jasná obloha a začínaly být vidět hvězdy. “Večernice, vyšla už hvězdice?” Po vyřčení zůstalo chvíli ticho. Jen Večernice vyrazila na svou pouť. Povídala nám pro mne velmi hluboký příběh o lidské moudrosti starého domorodce, který vrací za odlivu uvázlé hvězdice zpět do moře. Pro mne byl tento příběh asi nejhlubší z těch všech, které jsme slyšeli. Seděli jsme na louce, kousek nad velbloudem a dívali se na v dáli zapadající slunce. Úžasný pohled a nádherná atmosféra klidu a pohody s úžasnými lidmi. Všichni jsme se dívali na obzor, na červánky. “Žirafko, díváš se správným směrem?” Ta nelenila a poklusem vyrazila. Protože už skutečně rychle padala tma, klopýtali jsme přes louku. Žirafka se zastavila u můstku u Velblouda. Četla nám příběh o fintícím se sultánovi. Protože jsem ten příběh psal, myslel jsem, že znám všechny jeho aspekty. Bylo to samozřejmé, protože jsem ho stvořil. Nenapadlo mne ale, že je možné v něm vidět tolik dalších věcí, které na tom Rysové našli. Úplně mi to změnilo úhel pohledu na ten příběh. Posledním členem štafety byl Fretka. Jakmile zaslechl větu o tom, jestli lež zůstane lží, vydal se na cestu. Zakotvil kousek pod kopečkem ke sv. Prokopu. Vyprávěl nám příběh o knězi a jeho výkladu lži. Chvíli jsme nad tím rozjímali. Pak ale začal utíkat čas neskutečným tempem. Bylo 19:45 když jsme odcházeli. Měli jsme 15 minut na to, abychom se dostali na koncert, který byl pořádán v kostele. Všechno jsme stihli. Po koncertě jsme se sešli na klubovně, zahořel oheň a ještě chvíli jsme rozjímali. Všechno jsme zakončili obnovou skautského slibu, písní Nikdo nemá zdání a večerkou. Schůzka byla úžasná. Díky všem, kteří na ní byli a nebáli se mluvit. Není to nic těžkého, jen na to člověk musí přijít…

Šíma