Můj první skautský tábor byl zároveň i prvním táborem, na který jsem se těšila. Od prvního do posledního dne mě fascinovala příroda Jizerských hor. Jejich hřebeny pokryté bukovými lesy, čisté říčky, ve kterých jsem se tak ráda koupala i roztomilí chlupatí plchové, kteří nám ve skladu likvidovali naše zásoby jídla. Opravdu jsem si užívala odtržení od civilizace, počítačů a jiných vymožeností, jen ten mobil to kazil.
     Když jsem před rokem začala skautovat, myslela jsem si, že se ze mě definitivně stane kluk, který na táboře kašle na čištění zubů a pořád drží v ruce klacek a sekeru. Ale stal se úplný opak - pochopila jsem, že mě sice může bavit štípání dříví, ale je to prostě práce pro silněší kluky. Se svým stylem jsem schopna přeštípnout sotva klacík a odlétající konec mě obvykle ještě praští do čela. Naopak kluci nám holkám moudře ponechali na starosti vaření a praní triček. Jistě by se o sebe postarali kluci a holky zvlášť, ale právě na tomto táboře jsem pochopila, jak skvěle se doplňují a jak všechno šlo společně snáz.
     Tyto vzpomínky z letošního léta mě vždycky zahřejí u srdce a rozsvítí mi úsměv na tváři. Ale co bylo na táboře ze všeho nejdůležitější je přátelství. Jsem člověk, který by klidně hodiny a hodiny seděl uprostřed lesů, četl Základy junáctví od Svojsíka a naslouchal zvukům přírody. Život se však musí žít na živo a nejen teorií z knih a diskuzemi o životě. Z tábora jsem si nemohla odvézd kus Jizerských hor se stromy a potůčky. Co my však zůstalo až do dneších dní jsou přátelství s lidmi, které jsem na táboře potkala, ale hlavně ta, která jsem měla možnost prohloubit s našimi skautíky a vedoucími.
    Zbývá říci tedy jediné: "Buď připraven!" Na další tábor, na další dobrodružství a hlavně na další přátelství.