Já už skautuji a tábořím spoustu let, ale tentokrát to bylo všechno jinak. Stál přede mnou velký úkol. Tímto úkolem bylo připravit, zajistit, naplánovat a úspěšně uskutečnit tábor.
Vše to začalo sháněním místa. S tímto úkolem jsem zašel za velkým skautem, zakladatelem a dlouholetým vůdcem střediska "JILM" v Jilemnici, dnes již zesnulým bratrem Šakalem. Na mou otázku, jestli by nevěděl o nějakém tábořišti, došel pro papír a začal sepisovat možná místa. Možností byl plný papír, a tak jsme to mohli zapít sklenkou zdravého vínka. Jednoho volného dne jsme vyrazili možná tábořiště objíždět. Žádné nám nevyhovovalo, a tak se z papíru škrtalo a škrtalo, až tam zůstala poslední možnost. Hned po příjezdu na kousek louky u malé říčky a v blízkosti pár domků, do Mlázovic Mezihoří nedaleko Lázní Bělohrad, bylo cítit, že je to to pravé místo pro táboření malé party ze Studence. A proto posekaní trávy, zajištění vody a dopravení materiálu bylo už jen maličkostí.
Jilemnické středisko nám zapůjčilo sedm stanů, vojenskou koupelnu, stánek pro kuchyň a velký stan pro jídelnu. Další věci jako stoly, nádobí, sprcha, záchody a spousta dalších jsem zajistil z vlastních zdrojů a za velké pomoci Vojty. Vše bylo připravené a narovnané v bednách, kterých byl plný celý dům. Den před táborem jsme za pomoci Martina, Vojty a některých rodičů začali vše nakládat na velké auto a přívěs Šakala. Zdálo se, že se to ani nevejde. Počasí nám ten den vůbec nepřálo. Nakonec s úplně plným mým i Šakalovým autem jsme vyjeli směr Mezihoří. Hned po příjezdu na louku jsme začali křoviňákem vysekávat prostor pro kuchyň, jídelnu, koupelnu a stany, aby se mohlo začít stavět. Přes nepřízeň počasí, terénu i materiálních chyb už v podvečer pouze za pomoci šesti lidí byla postavená kuchyň, jídelna, koupelna a několik stanů. Vojta v tábořišti musel zůstat, aby ho hlídal. My ostatní jsme se vrátili zpět domů, aby jsme se naposledy řádně vyspali před týdenním táborem.
V sobotu ráno za krásného počasí se scházíme s Lenkou. Naší zdravotnicí, později holkou pro všechno,za což ji patří velký dík. Ve Studenci na nás čekali děti s rodiči. Naložili jsme všechny zavazadla, předali si všechny papíry a děti se "rozloučily" s rodiči. Poté se děti za doprovodu Martina a Lenky vydaly směrem k vlakovému nádraží. Já se rozloučil také, popřál jim šťastnou cestu, a že se budu já i s jejich zavazadly na ně těšit už v táboře.
Přesně jak bylo vše naplánované jsme se všichni kolem 14. hodiny sešli v táboře. Bylo to kouzlo, že Lenka s Martinem a dětmi neměli žádné zpoždění, přestože vlak, kterým měli jet, jím ujel. Všichni se zabydleli do svých stanů a poté se začalo dělat vše, co bylo potřeba ještě v táboře vybudovat. K prvnímu večernímu nástupu jsme tam byli už úplně všichni. Totiž Myšku, Buvola a Rychlíka nám rodiče osobně s předem domluveným zpožděním dovezli přímo na tábořiště později. První večer v táboře jsme oslavili u táboráku a k večeři si opekli buřty. Byl to pro mě krásný pocit, při zapadání sluníčka a s myšlenkou, že je tábořiště zcela vybudované a druhý den bude moct nastat přesný táborový řád.
Neděle ráno, a mě vítají první teplé paprsky vycházejícího slunce. Děti budím hraním na kytaru. Po rozcvičce a snídani v oddílových tričkách opouštíme tábor a vyrážíme na nedělní mši do vedlejší vesnice. Totiž pokud chceme žít opravdový skautský život, musíme posilovat nejen své tělo, ale i duši. Dát jí prostor pro to chápat, že je vždy něco, co nás přesahuje a co nás může posilovat. Tentokrát se nám podařilo posílit obojí. Museli jsme běžet, protože kostelní zvony už byly slyšet a my byli ještě stále na kopci před vesnicí. Sice trochu udýchaní a orosení potem, ale přicházíme přesně včas. Cesta zpět do tábora byla už klidná. V táboře nás čekala příprava oběda. Po obědě odpočinek a již první smočení se v místní říčce. Večer se mezi námi objevil kapitán Jack Sparrow a seznámil nás s táborovou hrou, která nás provázela celým táborem. Poté už jen večerka, rozdání nočních hlídek a hurá do stanů na "kutě".
Další rána opět budím všechny kytarou a vyvolávám soutěž sbírání Keltského zlata. Tato hra se hraje každé ráno, kdy na hřišti nebo v blízkém okolí tábořiště jsou rozházené "zlaté mince", které musí děti sbírat a za sesbírané množství obdrží body. Celé dny za opravdu krásného počasí, které nám přeje utíkají jako voda. Hrajeme hry, chodíme do vody, vozíme se na loďce, kterou máme k dispozici. Pod vedením Martina se volný čas vyplňuje jeho připravenými hrami, ze kterých se nejoblíbenější stává Evoluce,. Myslím, že ani hřiště s Vikinskými šachy nezůstává často prázdné, a na hřišti se "sítí" nebo na fotbalovém také někoho vidím. Tento pohled na to, jak se nám na táboře za velké pomoci všech daří a dětem líbí, mě přivádí ke spokojenosti, skoro až k pláči. "Chápejte, je to můj první tábor jinak než obvykle". Dokonce máme i několik vzácných návštěv, které nenecháme ani chvilku vydechnou a hned se musí zapojit do práce, nebo do her v programu.
Jednoho dne, kdy jsme se rozhodli opustit tábořiště a vyrazit na jednodenní výlet do nedalekých Lázní Bělohrad ochutnat místních lázeňských oplatek, se večer vracíme do tábořiště a nevěříme vlastním očím, louka je čerstvě posečená. Jaké štěstí, že v dobu, kdy tam jezdily traktory a jiné hlučné stroje, jsme mohli být pryč.
Během našeho krátkého tábora se nám jednu noc nevyhnul ani noční bobřík odvahy, kdy děti zdolávaly cestu značenou pouze svíčkami a osvícenou pouze měsíční oblohou. Na konci této cesty nechyběl ani kapitán Jack Sparrow, který byl osvícen září ohně, u kterého seděl a za jeho pomoci mohly děti vyluštit tajnou zprávu psanou neviditelným písmem.
Dny opravdu utíkaly a utíkaly a najednou tu byl konec týdne a to znamenalo, že i konec tábora se nepřetržitě blíží. Proto jsme ještě museli vyrazit na koupaliště, aby jsme dostali tu správnou opravdovou prázdninovou atmosféru. Koupaliště se napouštělo, ale už i půlka napuštěného koupaliště stačila k několikahodinovému vyblbnutí v čisté, sic studené vodě. Chladná teplota nám ale vůbec nevadila, protože sluníčko nám i toho dne přálo. Tento den nás čekalo vyhodnocení celého tábora a celoroční snahy. Byl to krásný večer plný zvuku hvízdáček, plno dobrého jídla a pití. Zakončení tohoto dne bylo u táboráku, kdy jsem mohli shlédnout i noční ohňostroj.
Poslední den nebyl o nic chudší, pouze už jsme pomalu museli balit a připravovat se na odjezd domů. Ale ještě nás čekal večerní táborový oheň, na který si děti měly připravit scénky pro rodiče, kteří měli přijet a tento poslední večer s námi prožít. Myslím, že se vše vydařilo. Rodiče na večer dorazili, sice nám přivezli i deštivé počasí, ale ani to nezměnilo nic u táborového ohně, kde měli možnost vidět scénky dětí a vyslechnout si pár vtipných příhod z tábora. Já si ani tady neodpustím některé připomenout. Jedna z nich byla, že jako vedoucí tábora jsem byl svědkem táborové vzpoury, kdy jsem byl ukouličkován až k útěku z tábora. Nebo kdy mnou vyráběném zábradlí před kuchyní se z jídelny ozval hlas Rychlíka s otázkou: "Kide to je další čůrací bidýlko?" Nebo snad to, na co vzpomínali snad všichni nejradši, jak mohli hodit do vody jednu z návštěv. Bylo toho všeho hodně i za tak krátkou dobu jako byl tento jeden týden. Počasí nám opravdu nepřálo, a tak jsme se od ohně museli přesunout do naší jídelny, která nám nabídla své sucho. Teplo nám zajistil vařený čaj. Bohužel nic netrvá věčně, a tak i tento večer skončil. A my jsme se museli s několika táborníky rozloučit už ten večer.
Přišlo i poslední ráno v našem tábořišti a muselo se bourat. Všechno vrátit do původního stavu jako když jsme přijeli. Jak to často bývá, bourání jde rychleji než stavba, a tak jsme během pár hodin měli všechno sbalené a připravené k odvozu. Naložit se podařilo, ale opět jsme odjížděli za deště. Vůbec nám to nevadilo, protože celý týden nám počasí přálo, a to bylo důležité!!
Bylo to plno práce, pro někoho až tvrdé dřiny, ale myslím, že se to vrátilo v zážitcích, úsměvech a srandě, kterou jsme mohli na tomto táboře prožít.
Za tento tábor patří mnoha lidem velký dík. Proto všem děkuji a budu se těšit na dalších, opět stejně úspěšných táborech jako byl tento.
Je velkou pravdou, že za ty největší zásluhy pro tento tábor vděčím bratru Šakalovi, a proto ne jen za tento tábor, ale i za spoustu další pomoci patří mu velký dík.
Děkuji.